Rodinná reportáž je zaměřená na zachycení každodenního života rodiny. Na rozdíl od tradičních portrétů se v rodinné reportáži neklade důraz na formální pozování a umělou atmosféru, ale spíše na zachycení autentičnosti, spontánnosti a emocí. Fotograf se snaží dokumentovat různé momenty, gesta, aktivity a interakce v rodině, čímž vytváří příběh z daného okamžiku života rodiny. Cílem je zachytit skutečné vztahy, radosti, smutky a každodenní rutinu, která tvoří podstatu rodinného života. V rodinné reportáži vidím mnohem víc, než jen hezké fotky. Vidím lásku, smích, radost, a dokonce i slzy. Vidím to, že se odehrává nějaká kapitola vašeho života. Taková, která se opakovat už opravdu nebude. Fotografie vypráví příběh – co jste měli rádi, kde jste žili, co jste rádi dělali jako rodina, co pro vás bylo důležité, co milovali vaše děti? Byla to Elsa, jednorožici nebo snad spider-man? Byly to vláčky? Malování? Nebo tancování? Kdo z nás má fotku svých dětí s jejich oblíbenou hračkou? A naopak kolik z nás má fotku dětí v nějakém oblečení, které bylo koupeno jen na focení? A teď popřemýšlejte, kterou fotku za 10-20 možná 30 let oceníte více? Která fotka vám bude vyprávět nějaký příběh? Myslím, že ta s oblíbenou hračkou vám toho poví hrozně moc – Kolik času s Vámi strávil oblíbený plyšák vašeho dítěte? Kde všude ho syn nosil? Jak jste toho plyšáka hledali, když se ztratil? Jak Vaše malá holčička pořádala čajové dýchánky a dávala plyšáčkovi napít a mnoho dalšího… Zachycení opravdovosti se pro mě jako fotografku stává tím nejdůležitějším. Chci, aby mé fotografie vyjadřovaly pravdivost a autentičnost. Proto se při reportáží snažím zachytit každý skutečný okamžik – ať už je to smích, radost, nebo i chvíle, kdy jsou lidé zranitelní. V rodinné reportáži jde také o to, zachytit prosté gesto náklonnosti, sdílený úsměv, nebo i jednoduché chvíle spojení. Jedna fotografie může mít příběhů hned několik! Každá rodina a každý člověk má svůj příběh a pro mě je ctí, když můžu tento příběh zachytit. Člověk musí být trochu přidrzlý a nesmí se bát zeptat. Kdo se se mnou fotil, tak ví, že se ptám, chci Vás trochu poznat, chci vědět koho fotím a co je pro vás nebo vaše děti důležité. A jak může taková rodinná reportáž vypadat? Nesnažím se zasahovat do děje, pokud to není nezbytně nutné (např. si zrovna hrajete v nejtmavšim koutě v domě). Nesnažím se měnit Vaše zvyky k obrazu svému. Celá reportáž je o vás a o tom, co máte rádi vy, co si přejete zachytit a co si chcete pamatovat. Zde jsem fotila Lucii s rodinou. Celé focení je nestrojené, neřízené a proto je tak upřímné. Ale co je hlavní? Dělají něco, co je pro ně v této etapě jejich života typické. Všimli jste si, že malby Josefínky jsou pověšené všude? Že jsou i dlaždičky v koupelně pokreslené? Že má Hubík svůj speciální pytlíček na překvapení, který je jen jeho? Všimli jste si králíčků na oblečení? Všimli jste si fotek na zdi? Nebo toho, že Josefínka maluje všechny členy rodiny v jógové pozici z knížky s jógou pro děti, podle které doma cvičí? A pro malého Hubíka to bylo navíc první malování. Všechno tohle si stojí za to pamatovat, protože se může stát, že malování za čas už nebude rodinnou záležiostí, že se obrázky někam uklidí, děti to nebude bavit a proto je důležité zachytit tyto chvíle právě teď přesně tak jak se dějí. Je to prostě jedinečné a i ve vaší rodině se najde něco speciálního, co patří jen Vám. A speciální neznamená automaticky, že je to něco neopakovatelného a výjimečného. Naopak, může to být sebeobyčejnější detail, rutinní činnost, ale je to typické právě pro Vás nebo pro období, kterým právě procházíte. Jste to opravdu vy a já budu moc ráda, když Vám tyto chvíle pomůžu zachytit.
